Poznání a přijetí sebe sama je to největší umění, kterému jsme se sem na zemi přišli naučit. Být v harmonii a laskavě hledět na svět i na sebe. Je to sebevědomí = to znamená být si vědom sám sebe na všech úrovních a postarat se o sebe na všech úrovních.
To je znak opravdu dospělého člověka. Pokud to neumíme, dost často býváme bolaví a nemocní. A hledáme pomoc z venku. Jako děti, takže nedospělí.
A přitom největší a nejbližší pomoc je na konci naší paže…
Ale nemusíte mi věřit. Je to moje teorie a moje poznání. A zároveň to může být od dnešního dne i vaše poznání a vaše teorie.
Na kurzech vždy říkám: Napište si nejdůležitější větu z našeho setkání, na kterou budu stále poukazovat. Ta věta zní: nevěřte mi. Vše prosejte sítem svých zkušeností a znalostí.
Nepotřebujeme stavět hrady… mít úspěchy a mít peníze, něco někomu nebo i sobě dokazovat. Největší bohatství máme v sobě.
Máme v sobě zakódovanou radost a pevné zdraví, ale zároveň máme v sobě zakódovanou také potřebu někam a i někomu patřit. A většinou máme od dětství až panický strach ze samoty. Ale samota není osamění. Samota je čas, který jsme schopni a ochotni věnovat sami sobě. Být kamarád sám se sebou je úžasná zkušenost.
Spousta lidí to nikdy nezažila, spousta lidí to nikdy nezkusila, spousta lidí se toho moc bojí
Bojí se být i jen malou chvíli sami se sebou… Dojdou domů a ihned pouští cd nebo televizi, aby se něco dělo, aby někdo mluvil… .
Ale s kým jsme a budeme celý život nejdéle? Sami se sebou jsme a budeme každou vteřinu svého žití. Je opravdu dobře si uvědomit, že když sami se sebou nebudeme kamarádi, naše druhé JÁ se stane našim velmi nepříjemným nepřítelem. Ukáže nám to na našem zdraví. A to dost často velice nepříjemným způsobem.
A mít sám sebe správně rád, to je ještě další vyšší stupeň přijetí sebe samého. Neumíme se mít rádi. Někdy proto, že to neuměli ani naši rodiče a tak jsme se to od nich nemohli naučit. Oni se to zase neměli šanci naučit od svých rodičů… možná.
Ale lásku potřebujeme, uvnitř sebe víme, že ji ke svému přežití opravdu nutně potřebujeme a tak ji hledáme u druhých… Ono se to ale občas nedaří a tak se na ty kolem nás zlobíme. To že oni nás nemají dostatečně rádi. Že nám nedávají dostatek lásky, i když my se snažíme, my jim ji přece dáváme.
Snažíme se jim ve všem vyhovět, pomáháme, kde můžeme, spoustu práce děláme i za ně, ale Lásku nedostáváme…
Stále nám ji velké množství schází… . Jako by nám protékala mezi prsty.
Ale jak já mohu dávat ze svého srdce něco, co tam nemám… . Tady totiž, stejně jako v celém našem bytí, platí stále stejný zákon. Zákon příčiny a následku, jinými slovy: Jak zaseji, tak sklidím.
Ale jak můžeme být tak sobečtí a chtít po někom, aby měl rád někoho, koho my sami nemáme rádi?
Vypadá to jako začarovaný kruh. Ale z kruhu se dá velice lehce vystoupit, pokud se pro to rozhodnete.
